Setagaya - Víden

 Setagaya – park nebo zaklínadlo, možná obojí

Snášející se sprška mokrého barevného listí vyvolává nostalgické pocity, přinášejíce brzké rozloučení se s dlouhými světlými dny a věčnou lidskou touhu po harmonii v duši. Zvu Vás proto na procházku a zastavení se k načerpání povzbuzující tajemné energie proudící v kaskádách vody, v podobě tekoucí mízy kmínků stromů, odrážející se na barevných ploutvích jezerních kapříků a prohánějící se na křídlech vánku, který se sem zatoulal.

Ve vídeňské části města Döbling, skoro jako zázrakem jen pár metrů od hlučné ulice, najdeme park Setagaya. Nazván byl podle městského okrsku Tokia. Již několik let udržuje hlavní město Rakouska a hlavní město Japonska mezi sebou přátelské a kulturní kontakty a jedním z úspěšných výsledků  jejich společných aktivit je právě vybudování čajové zahrady. Vznikla především díky zahradnímu architektovi panu Prof. Kenu Nakajimu, (+29.11.2000), který nápad vytvořit japonskou zahradu na základě svého plánu uskutečnil. V květnu 1992 byla slavnostně otevřena pro veřejnost. Představuje japonskou zahradní krajinu se všemi jejími typickými symboly jako pramen, vodopád, rybník, kameny a rostliny. Čajová zahrada vytváří prostředí vhodné k uvolnění a uklidnění roztěkané mysli unavené každodenním shonem, k soustředění a odhalení citlivosti ke kráse přírody a je v neposlední míře podnětem k tvůrčím myšlenkám. Každý jednotlivý kámen, rostlina, strom, cestička, vše má svůj smysl a význam. Má nastolit pořádek v duši a vyvolat pocity klidu, porozumění a pochopení.

Vstupme nyní po schodech jihozápadní stranou ke vchodu, k bambusové bráně „Tokusabari-Sil“. O žádné jiné rostlině se ve východní Asii nepsalo tolik jako právě o bambusu. Přímý člověk je jako přímý bambus - také se s ním zřídkakdy setkáme. Pro invalidní občany je tu zvláštní bezbariérový vchod. Kousek od hlavní brány stojí kamený pomník, na které je japonským písmem vyryto „Furomon“. Je to upozornění na vkročení do ráje. Od čajového  domku u rybníčku přehlédneme všechny kaskády zahrady. Čajový obřad má v Japonsku velkou tradici. Čaj znamená ohřát vodu, udělat čaj a ten způsobně vypít. Nic víc znát není nutné. Tato slova pronesl Sen Rikjú, jehož jméno se navždy zapsalo do historie japonského čajového obřadu. Není nic příjemnějšího, než si vypít šálek dobrého čaje se svými přáteli.

Voda má v japonském významu funkci estetickou, praktickou, filosofickou a  tradičně hraje velkou roli. Přináší s sebou pohyb srovnatelný s plynutím lidského života. Tekoucí voda od pramene až k rybníčku má upozornit na život již uplynulý. Její šum zvýrazňuje klid v zahradě a svým zrcadlením násobí její krásu. Mosty svým významem spojují konkrétní myšlenky s nesrozumitelným metafyzičnem.

Smyslem japonských zahrad je především přiblížit člověku podstatu přírodní scenérie podle specifického estetického kódu. Ten vznikl na základě kombinace praktických rad, životních zkušeností, obav před nepřízní osudu, touhy po štěstí a velkému cítění k přírodě. Základními kmeny při tvorbě je kámen, voda a rostliny. Dominantu tvoří jezírko s ostrůvkem, v jehož vodě se zrcadlí kmeny borovic, javorů, trsy travin, kosatců, bambusů rostoucích z rozeklaných břehů s tůňkami. Červení kapři koy plovoucí v jezírku jsou symbolem štěstí a blaženosti. Zahradní kamenná lampa září  jako světlo poznání zahánějící mračna nevědomosti. Za měsíčních nocí má být její záře přitlumená, nemá narušit temnotu, nýbrž podtrhnout její kouzlo a nechat noc, aby zůstala nocí. Chýše krčící se symbolicky mezi „horami“, poskytuje klid pro odpočinek a naslouchání hukotu vody vodopádu pod ní. Odtud jsou také nejkrásnější výhledy do zahrady. Při výsadbě rostlin se nezdůrazňuje pestrost a hýřivost, ale elegance stále zelených keřů, listnáčů a jehličnanů. Příliš barev ruší harmonii duše. Každá rostlina má svůj nezaměnitelný význam. Slivoně představují jaro a dokonalost, dřevité pivoňky, vykvétající v květnu, jsou symbolem bohatství a okázalosti. Japonské kosatce (červen a červenec) symbolizují čistotu, cudnost a nevinnost. Japonské javory představují podzim a věrnost. Jejich listí je přitom nejkrásnější v říjnu a listopadu.

Denní světlo pomalu ustupuje stínu svého nočního sourozence a bambusová brána se uzavře. Je čas vypít s přáteli šálek rýžového čaje. Zaposlouchejme se do písní dělníků pracujících na rýžových plantážích, rybářských vyprávění při zašívání rozbitých sítí, do špitání geiši a svištění samurajských mečů. Písmo na jemném svitku rýžového papíru prozrazuje část z tajemství japonské země, třeba by to mohl být i recept na Rýžový čaj. Na suché pánvi opražíme do zlata (pokud chcete rýžovou kávu, tak opražíme do hněda, zrna pak umeleme a používáme jako kávu). Na přípravu čaje použijte: 1 polékovou lžíci rýže a 1/2 l vody. Uvedeme do varu a necháme 15-30 minut bublat. Během vaření můžeme přidat špetku soli nebo sojovou omáčku shoyou.

Loučím se krásným japonským příslovím:

Přátelé jsou jako nasolené slívy; čím starší, tím lepší. Buďte však pozorní, neboť právě jiné rčení praví: Mnozí přátelé se nehodí ani k pití čaje!

© Cypyright  text Iva Höllmüller  

Tento článek je možné v nezkrácené a neupravené podobě volně kopírovat a dále publikovat nekomerčním způsobem, pokud bude připojena celá tato poznámka včetně aktivního odkazu zdroje www.reiki-oase.cz“.