Reiki-oasa > Jak se vypořádat se strachem

Jak se vypořádat se strachem

Vyjádření

Vyjádření – další úroveň emocionálního zdraví – s sebou nese skok do neznáma, který od člověka vyžaduje velikánskou odvahu. Kuráž k takovému skoku nacházíme tehdy, když popírané emoce deptají naše základní já tak silně, že se začne „chovat nepřístojně“, to znamená, že vytváří tělesné obtíže, aby upoutalo naši pozornost.

Tyto příznaky popírání se nakonec zhorší natolik, že zjistíme, že musíme přehodnotit staré domněnky – abychom mohli udělat něco jiného. A pak, možná za přispění terapeuta, poradce, kamaráda, semináře nebo knihy, se pustíme do navazování kontaktu s pocity, které jsme tak dlouho popírali; shledáváme, že způsob cítění má mnoho společného s tím, kdo jsme. Časem dospějeme k bodu, kdy opustíme stará přesvědčení a úsudky, abychom přijali sebe a své emoce. Dospějeme k tomu, že jsme schopni v každém okamžiku vyjádřit, jak se cítíme – bez ohledu na to, zda to ostatním i nám připadá „pěkné“.

To, co ze sebe dostaneš ven,

tě zachrání.

To, co ze sebe

ven nedostaneš,

tě zničí.

TOMÁŠOVO EVANGELIUM

Přestože by se mohlo zdát, že vyjadřování citů je prostá, přímá záležitost, my už víme, že „prostý“ ještě neznamená „snadný“. Mocné síly v našem nitru se spikly s těmi, jež nás obklopují zvenčí, aby s námi bojovaly o svobodu vědět a vyjádřit, jak se cítíme.

Proč je vyjádření nutné?

Naše základní já podobně jako malé dítě prociťuje emoce velmi intenzivně. Pokud vědomé já tyto emoce popírá, protože nejsou „rozumné“, základní já nakonec propadne špatné náladě a škaredě si to s námi vyřídí.

Tělo pláče slzy,

které oči odmítají ronit.

PŘÍSLOVÍ

Wilhelm Reich nám připomíná, že „nevyjádřená emoce se v těle uchovává v podobě napětí svalstva“. Klíčem k emocionálnímu a fyzickému zdraví je tedy vyjádření. Tím, že uvolníme ventil a zmírníme tlak vznikající v důsledku potlačování, zamlčování a popírání citů, uzavřeme mír se svým základním já.

Čím je blokováno svobodné vyjádření

Kromě našich osobních bloků posiluje, podporuje, vysoko hodnotí, ba dokonce odměňuje potlačování citů naše kultura, velký sektor našeho života charakterizovaný nevědomím, který označuje potlačování citů nálepkou „být nad věcí“ a „mít to pod kontrolou“ a který si emocionalitu spojuje výhradně s dětmi. Až na některé pokrokové psychologické směry neexistuje – tedy pokud je mi známo – jediná profesionální škola, která by pokládala emocionální zranitelnost, otevřenost či schopnost vyjádřit city za důležité při přijímání ke studiu nebo pro jeho absolvování.

Dalším prvkem, který nám brání ve svobodném projevení citů, je skutečnost, že takové vyjádření může vyvolávat podobné pocity u ostatních lidí. Ti, kdo začali jednat, ať už je pohání strach, zármutek nebo zlost, mohou záhy shledat, že jejich přátelé a příbuzní, kteří nejsou moc zadobře ani s vlastními emocemi, leckdy pociťují tíseň; možná nám navrhnou, abychom se se svým „problémem“ obrátili na „odborníka“, nebo se pokusí nás umlčet jiným způsobem. Vyjádřit vlastní city tváří v tvář takovým kulturním a společenským tlakům chce opravdickou odvahu – odvahu pokojného bojovníka.

Jak se vypořádat se strachem

Už víme, že emocionální stísněnost má svůj počátek v mysli. Jen zřídkakdy vzniká strach v současné chvíli; obvykle se neobáváme události samotné, ale negativní představy o tom, co by se asi mohlo stát – katastrofický scénář.

Když se vypořádáváme s budoucí situací, jíž se bojíme, je důležité, abychom si zcela záměrně v duchu přehráli katastrofický scénář, a to včetně smrti. Každého, kdo dlí ve smrtelném těle, mohou potkat bolestné, tragické věci. Humorná kniha Dana Greenberga Jak ze sebe udělat chudáka uhodila hřebíček na hlavičku: pro ty, kteří si v jednom kuse malují to nejhorší (a že je jich požehnaně!), souvisí představa stanování v přírodě s medvědy, s utonutím v řece, se špínou, s hadím uštknutím a s hejny hmyzu. Představa cestování do zahraničí jim v mysli vyvolává obrázky teroristů, bomb, ukradených nebo ztracených peněz, o smrtelných chorobách nemluvě.

Ti, kdo „umírají tisícerou smrtí“, vidí úplně jiný svět než ti, kdo zůstávají pozitivní, ale přitom stojí oběma nohama na zemi. Když jsem vedl tréninky bojového umění, měl jsem ve zvyku svým studentům připomínat: „Jestli se vám rozsype auto a vy jdete v noci ulicí, kde není ani noha, a máte dojem, že za každým rohem číhá lotr, jste paranoidní; jestli se domníváte, že ulice jsou bezpečné, jste pitomí jako troky; jestli si myslíte, že nějaké nebezpečí by se tam vyskytnout mohlo a zůstanete ve střehu, ale pořád přitom myslíte pozitivně, jste chytří.“

Mike, kamarád, se kterým jsem se potkal před pár lety, mi vyprávěl o krátkém rozhovoru, který vedl se svým velitelem ve vietnamské džungli. Morálka mužstva klesala a Mike nazítří očekával svůj křest ohněm.

„Seržo,“ povídá veliteli, „řekl bych, že někde támhle už čeká kulka, která má na sobě napsané moje jméno.“

„Tím bych se netrápil,“ odvětil seržant. „Jsou i kulky, na kterých stojí: Tomu, koho zajímá, co mě žere.“

Mike mi řekl, že během té noci jen ležel v polospánku a hleděl do tváře vlastní smrtelnosti – možnosti, že hned za rozednění bude zraněn, zohaven, zmrzačen, nebo zabit. Užuž se viděl v nemocnici, na kolečkovém křesle a na márách. Viděl, jak jeho milovaní pláčou, a plakal také. Posadil se a napsal rodině dopis pro případ, že by došlo na nejhorší. Pověděl jim, že je miluje, a podělil se s nimi o myšlenky, jež mu táhly hlavou. Víc udělat nemohl. Díky tomu, že se smířil s nejhorším, se už nikdy tak hrozně nebál a byl schopný soustředit se na tu nejlepší možnost: na to, že tenhle den přežije a ten následující jakbysmet, a přitom nebude zastřelen, ani nebude muset někoho zastřelit sám.

V dalším praktickém cvičení se vědomě chopíme možnosti představit si katastrofický scénář (což je situace, jež se zcela liší od těch mnoha případů, kdy jsme si katastrofický scénář v duchu zkoušeli mimoděk); potom ho nechme plavat a upřeme svou pozornost na pozitivní výsledky.

♦ ♦ ♦

Jak čelit katastrofickému scénáři

1. Soustřeď se na libovolnou situaci, která v tobě může vyvolávat obavy, nervozitu, starosti či neklid.

2. Představ si, jak by vypadal katastrofický scénář.

3. Naplánuj si, jak bys reagoval, kdyby skutečně došlo na nejhorší.

4. Přijmi to jako možnost, pak to nech celé plavat a upři svou pozornost na nejpozitivnější možný výsledek.¨

♦ ♦ ♦

Pokud strach vyplývá z negativní představy o tom, co by se mohlo stát, máme rovněž možnost přenést svou pozornost zpátky k současné chvíli – to je základní cvičení pokojného bojovníka.

Když jsem se kdysi pokoušel nacvičit nový, riskantní seskok z bradel, chtěl jsem se co nejdůkladněji připravit, abych se vyhnul reálné možnosti, že si přivodím zranění. Velmi dobře jsem věděl, jak vypadá katastrofický scénář: že povaha akrobatických výkonů s sebou nese i možné fatální úrazy. Byl jsem proto skutečně důkladný. Ale když jsem byl s nutnou fyzickou, emocionální a mentální přípravou hotov, už jsem zranění nevěnoval jedinou myšlenku. Těsně před tím, než jsem se pustil do cviku, soustředil jsem se na to, jak báječně ho předvedu – ne na to, zda akci přežiju. Někteří lidé si vytvořili určitý návyk: posedlost tím, že všechno dopadne tak špatně, jak si jen lze vůbec představit; život jim připadá plný nebezpečí, protože jejich mysl překypuje strachem. Jiní lidé si pro změnu vytvořili návyk opačný: malují si hned to nejlepší – a jejich život je plný energie, vzrušení a nejrůznějších možností.

Zdroj: Kniha: Dan Millman Nevšední okamžiky