Jak žít, dokud neumřeme

Lidé píší a hovoří o „smrti“. Smrt je slovo, abstrakce, pojem. Klademe si otázku, jaká je smrt. Existuje po smrti nějaký život? „Život Buddhy je život i smrt,“ napsal zenový mistr Dogen Zendži. Ve své knize The Denial of Death (Popírání smrti) interpretoval Ernest Becker nově psychoanalytickou teorii, co se týče lidské bezmoci zabránit smrti. Richard Kalish a já jsme napsali knihu Death and Ethnicity (Smrt a příslušnost k určitému etniku) o rozdílných reakcích na smrt v různých etnických skupinách v Los Angeles. Slova, slova, slova.

Máme představy související se smrtí – představy nemocnice, mrtvol, pohřbů, smutečních šatů apod. Ale naše umírání nebude abstrakce. Bude to jednoho dne pro každého z nás realita, prožívaná realita. Nikoli slovo, nikoli obecný pojem, nýbrž  skutečnost. A tato zkušenost, stejně jako každá jiná, se odehraje v určitém kontextu. Mé umírání může vypadat například takto: „jsem v hořícím autě, každou chvíli asi vybuchne“, nebo „pomalu odcházím, teď už necítím prsty“ nebo „mám ostrou bolest v hrudi, nemohu dýchat“ či jakkoli jinak.

Konstruktivní život, kromě toho, že se v něm učíme žít svou každodennost, je součástí naší přípravy na okamžiky umírání. Koneckonců žijeme i ve chvílích, kdy umíráme. Dosud jsem se věnovali úvahám o potřebě věnovat pozornost životu, a ne jím jen tak procházet: o nutnosti žít, a ne jen nějak trávit čas. Také umírání poskytuje příležitost k pozornému zkoumání zkušenosti, řinejmenším během oněch posledních okamžiků vědomí. Co je třeba udělat, abychom se připravili na splynutí se situací, kterou představuje umírání?

Život se podobá jízdě po dálnici. Jsou tam odbočky, chvíle, kdy se brzdí, kdy se zrychluje, kdy se bliká na znamení odbočování, kdy se setkáte s defenzivními řidiči- všechno vyžaduje pozornost. V Konstruktivním životě jde o to věnovat pozornost dopravě, přizpůsobit své řízení realitě, která se prezentuje – ne pasivně, nýbrž realisticky, rozumně. Znamená to splynout s proudem, nebo se rozhodnout odbočit, ale vždycky smysluplně, vždycky vědomě. A to platí i o umírání. Míříte k tomu správnému sjezdu z dálnice, manévrujete, abyste z ní sjeli hladce, bez narušení dopravy. Konstruktivní život znamená pěstování dovednosti řízení až ke sjezdu z dálnice života.

Umírání není ani dobré, ani špatné. Je to prostě součást jízdy životem: smysluplné, směřující k cíli. A přitom si stále všímáte krajiny kolem sebe. Profesor Morita, který umíral v Japonsku, požádal své studenty, aby sledovali lékařské procedury, které na něm byly prováděny. Studenti byli šokováni jeho snahou použít i své vlastní poslední nádechy a výdechy k poučení, jak být lékařem. Ale Moritovo vyučování bylo přirozené a přiměřené, byla to jediná věc, která se musela a mohla udělat.

Zdroj: Kniha: David K. Reynolds   Konstruktivní život