Nemohu přijmout zodpovědnost za svoje činy

Ahoj,

chtěla bych se tě zeptat ,ty si tak moudrá dušička.Ted nějak nemohu přijmout zodpovědnost za svoje činy a to co dělám vím že je špatné ,ale něco mě pořád háže zpět.Víš moc dobře si pamatuji, jak jsem na tom byla velmi špatně kdysi dříve a tak mě strašně potěšilo, že jsem se už mezitím dostala daleko a měla se ráda a postupně se přijímala a učila se z chyb a brala jsme to jako normální a ráda jsme se učila a byla na sebe i hrdá a dostala jsme se tam i díky technice hooponopono, konečně jsem porozuměla zase víc této metodě. Má kamarádka mi říkala, že ona také přestala přijímat zodpovědnost ,ale zase na to najela a čistí se pořád. Já jsem měla takovou radost, že normálně funguji a přemýšlím nad normálními věcmi, dostávala jsme i nápady a inspirace a nepřemýšlela a nedumala nad tím, proč to tak je ,a jakto že jsme nyní zase zpět, vrátila jsem se jako bumerang tam, odkud jsem se již časem dostala pryč? Mám nějak na tohle všechno zapomenout nebo jak z toho ted zase ven? Jestli můžeš a máš čas ráda bych slyšela radu ,protože ted i na sebe dokonce osobně nedbám a to jsem šla už nyní i spát, když to tělo opravdu potřebovalo, komunikovala jsem s ním a problémy řešila s úsměvem. Jsem smutná z toho, že jsem se zase vrátila po takové snaze tam, kde jsem již byla. 

Ty nemusíš být zodpovědná za své činy, přestože to v žádném případě samozřejmě neznamená, že si z hlediska lidské morálky budeš dělat co chceš. Dávej více pozor na nápovědu svého srdce. Říká se, že první tři sekundy mluví intuice/srdce, jakmile tyto sekundy propásneš, již do toho začíná hovořit mozek a ten není vždy tím nejlepším rádcem. Je zodpovědný především za naše bezpečí a tak nám mnohdy brání udělat věci, které by nám v danou chvíli ale skutečně pomohly.  

Pokud něco už někdy přece jen zaviníš neúmyslně, je to v pořádku, horší je, pokud něco uděláš zlého úmyslně, to se pak počítá do karmické záležitosti. Proto dávej v životě pozor raději na všechny své činy.

  Vstávat znovu a znovu budeš muset ostatně celý život, nějakou dobu vydržíš třeba zase pevně stát na nohou a pak tě něco opět nečekaně srazí k zemi, a ty se budeš muset zase pracně sbírat do stoje, jenže, i ty pády jsou nutné, aby se člověk mohl zas posunout dál. jsou to naše životní lekce a právě ty "nejkrutější" z nás dělají silné osobnosti.
Nedávej si v životě velké cíle a velké úkoly, stačí úplně, když to bude denně třeba jen jedna jediná věc i kdyby to mělo být, že se donutíš vůbec vstát z postele a když se ti to podaří, pochval se a měj z toho radost a zítra ráno to zkus znovu a až to zas půjde časem samo od sebe, přidej další "krůček", třeba ve stejnou dobu si umyj hlavu a zas pomalu...protoze menšími úkoly a cíli postupuješ také a přitom ti není tak líto -když je toho totiž moc - a pak se hodně z toho nepodaří, proto velmi pomalu. Krůček po krůčku.
A k disciplíně se v hlavě musíš prostě přinutit i kdyby ti to trvalo půl hodiny, či více, dát tělu příkaz cokoliv udělat. Někdy se zbytečným spěchem vše zkazí dřív, než něco vůbec začalo:-) Kup si třeba zas nějakou knížečku, prečti si ji, či poslouchej hudbu, už např. 30 minut poslechu hudby dokáže přímo zázračně snížit tlak a zlepšit náladu. Nespěchej,prostě někam dojdeš později,než ti druzí, to  však neznamená, že tam nedojdeš stejně úspěšně jako oni, ne-li ještě lépe.