Okřídlený faraon

Zrak ducha

Nejahova divoká kočka se nedala ochočit ani za dva roky. Opatřil jí tedy společnici, aby nebyla osamělá, a dal jí udělat zvláštní výběh, se stromy a s velikým kusem trávníku, aby to bylo jako v přírodě. Nevím, proč ji měl tolik rád. Strávil s ní hodiny, aby z ní vycvičil spolehlivou přítelkyni. Sám jí dával žrát, a nakonec to vypadalo, že ho opravdu ráda vídá. Když na ní zavolal, vždycky hned přiběhla k vrátkům. Ale jednou, a neměla k tomu zřejmě žádný jiný důvod, než že prostě měla špatnou náladu, se mu jeho kočka zakousla pěkně hluboko do lýtka. Naštěstí tam Seren právě uklízel výběh a odehnal ji hráběmi.

Nejah se vždycky strašně nerad někomu svěřoval, když se mu něco přihodilo, ale tentokrát to nemohl utajit, protože sotva chodil a po noze mu stékala krev. Šel tedy za otcem a přiznal se mu, protože věděl, že Maata by kolem toho nadělala hrozný povyk: „Vždyť jsem to povídala nejmíň tisíckrát, že tohle strašné zvíře ti jednou ublíží.“ Matce to říkat nechtěl, protože ta byla vždycky nesmírně nešťastná, když nás viděla zraněné, přestože to nedávala najevo. Ale tatínek byl v těchhle případech skvělý. Nechal mě třeba, abych si představovala, že jsme dva vojáci a po bitvě si navzájem ukazujeme své rány. Když jsem jednou vlastní nešikovností sletěla ze stromu, hráli jsme si na to, že jsem byla zraněná při jízdním útoku. Vymýšleli jsme si historky, co všechno jsme v té bitvě zažili, což mě tak zaujalo, že jsem ani nemusela myslet na to, že musím být statečná.

Když otec uviděl Nejahovu nohu, poslal pro Ptahkefera, aby se mu na ni podíval svýma duchovníma očima. Ptahkefer potom řekl, že má roztržený sval, ale že se za čtrnáct dní zahojí, podrobí-li se dvakrát denně léčení. Tatínek nechal poslat pro kněze-léčitele, ale přenesl Ptahův Život do Nejahovy rány sám; potom ji ošetřil mastí a obvázal pruhem plátna.

Několik dní nemohl Nejah ani chodit. Ptahkefer se každé ráno přišel na jeho nohu podívat, jak léčení pokračuje, a mnohdy se zdržel a povídal si s námi. S dětmi si výtečně rozuměl, ačkoli sám neměl žádné. Byl zručný řezbář a často Nejahovi s něčím pomohl. Jednou za mě opravil Nejahův malý člun na hraní; půjčila jsem ho bez bratrova dovolení a rozbila ho.

Později, když už byl Nejah skoro uzdravený, se ho Ptahkefer zeptal: „Jak to, že vidíš moji ránu, když na ní mám obvaz, a ty si ještě zakrýváš oči dlaněmi? Já vím, že se díváš svým jasnovidným zrakem, ale nechápu, jak to funguje.“

Ptahkefer odpověděl: „Nedívám se na tělo, ale na dvojníka, který je nositelem života...“

A já jsem doplnila: „Ty myslíš ka, které se zapisuje jako dvě vztyčené paže nad obzorem?“ Nejah se na mě zamračil, že ruším, a Ptahkefer pokračoval:

„Na zemi nic nespočívá v klidu. Všechno, co vidíš, má svou barvu a odráží paprsky světla; některé paprsky se odrážejí rychleji, některé pomaleji.“ Sáhl po míči, se kterým jsem si hrávala. „Představte si, že tenhle míč je paprsek světla a zeď je to, na co dopadá. Když je zeď kamenná, skočí ti míč hned zpátky do ruky – a to je, jako kdyby paprsek svítil na něco, co jej odráží rychlostí, které říkáme fialová, protože fialová odráží světlo nejrychleji ze všech barev. Kdyby zeď byla z měkké mokré hlíny, míč by spadl na trávník hned vedle ní. A to je, jako kdyby se paprsek odrážel od něčeho čerfveného, protože červená odráží světlo nejpomaleji.

Nic z toho, co odráží světlo rychleji než fialová, nemůžeme svýma pozemskýma očima vidět. Kdyby zeď byla ze stejné hmoty jako ka, odrazila by míč přes střechy paláce až někam za vinici, protože rychlost světla, odraženého naším ka, je mnohem větší, než mohou naše pozemské oči postřehnout. Proto, když se na něčí ka dívám svým duchovním zrakem, přikrývám si oči, abych neviděl pomalé světlo, které známe v podobě rozmanitých barev, a tak mohu svým vycvičeným vnitřním zrakem vidět rychlost ka, která se však jeví tak klidně jako spící člověk, protože zrak mého ducha se pohybuje stejnou rychlostí – vysvětluju to dost jasně?“

Nejah odpověděl: „Ano, já tomu rozumím. Je to asi takhle: Když se podívám z okna a půjde kolem kráva, nemůžu ji nevidět, protože jde normální rychlostí. Ale kdyby tam proletěl šíp, vystřelený z nějakého hodně silného luku, letěl by tak rychle, že bych se ho nemusel všimnout – tak jako někdy člověk sotva spatří letící vážku...“

Přerušila jsem ho: „Když se podívám ze dveří a kolem prolétne tryskem spřežení, sotva si ho všimnu, protože bude moc rychlé. Ale kdyby vedle sebe stejně rychle cválala dvě spřežení a každé řídil jeden vozataj, budou se ti dva vidět právě tak dobře, jako kdyby vedle sebe klidně stáli. A právě tak jasnovidec cestuje stejnou rychlostí jako to, na co se dívá.“

Myslím, že Ptahkefera potěšilo, že všechno tak dobře chápu. Zajímalo mě, jestli se někdy zlobí, když lidi nechtějí naslouchat jeho moudrým slovům: „Když ti někdo nevěří, nemáš chuť udělat velký zázrak, aby si ten člověk uvědomil, jak je hloupý?“

Velekněz se zasmál: „Když potkáš hladového, je dobré dát mu jídlo. Ale když jídlo odmítá, protože si myslí, že je jedovaté, necpi mu ho do úst. Spíš by ho zadusilo, než ho zbavilo hladu.

A nedávej také hladovému příliš velikou mísu jídla – mohl by je zhltat moc rychle, a pak by měl bolesti a řekl by: ´To bylo špatné jídlo, vícekrát si ho nevezmu.` Musíš ho krmit pomalu, po kouskách; napřed trochu mléka, pak silnější stravu. To mu udělá dobře a bude si přát další, aby se posilnil.“

Pak už ale musel Ptahkefer odejít, protože začaly audience. A já jsem řekla Nejahovi: „Ukázal nám, že není dobře vysvětlovat něco lidem, kteří nechtějí poslouchat. Jídlo znamenalo učení a hladový člověk znamenal nevzdělaného.“

A Nejah odpověděl: „Jsem rád, Secheto, žes to pochopila; ovšemže je to tak!“

Zdálo se mi, že se trochu vytahuje a dobírá si mě, ale nebyla jsem si tím docela jistá, a tak jsem raději navrhla: „Pojďme ven, vykoupeme se.“ A šli jsme.

Zdroj: Kniha: Joan Grantová   Okřídlený faraon