V každé náhodě je ukryta nějaká stopa

    Kdo by chtěl osobně poznat krásnou silnou energii Merlina, doporučuji zasvěcení do systému energie Reiki Merlinovy moudrosti

Lekce 17

Ten, kdo hledá, se nikdy neztratí,

protože duch mu vždycky ukazuje cestu.

Ten, kdo hledá, vidí všude stopy z duchovního světa.

Obyčejní lidé tyto stopy nazývají náhodami.

Kouzelník na náhodu nevěří.

Každá událost nastane proto,

Aby odhalila další vrstvu naší duše.

Duch tě chce poznat.

Abys mohl přijmout jeho pozvání, musíš být otevřený.

Hledáš-li, začni ve svém srdci. V tvém srdci je pravda.

Merlin měl podivný zvyk. Vždycky, když se Artušovi přihodila nějaká nehoda, zatvářil se potěšeně. Jednou Artuš spadl ze stromu a domů se vrátil s odřenými koleny. Merkur si zamumlal pod vousy: „Tak se mi to líbí.“ A když jednou udeřil blesk do starého ztrouchnivělého platanu a ten dopadl těsně vedle Artuše, Merlin zamručel: „To se povedlo.“

           Přestože byly tyto poznámky vysloveny s něhou, Artuš se cítil dotčený. Přísahal si, že jakékoli příští malé pohromy svému učiteli zamlčí. Další den ale štípal nedaleko jeskyně dříví na zátop a vysmekla se mu sekera. Ve zlomku sekundy mu projela botou a málem mu usekla prsty u nohy. Artuš úlekem vykřikl. Merlin přispěchal a botu pochválil. „Jen tak dál,“ řekl tiše.

           Artuš se už nedokázal udržet. „Jak se můžeš radovat nad mým neštěstím?“ zvolal.

„Radovat? O čem to mluvíš?“ Merlin se zdál být opravdově zmatený.

„Nemysli si, že jsem si nevšiml, že vždycky, když se mi něco stane, vypadáš potěšeně.“

Merlin se zamračil. „Neměl bys naslouchat konverzaci, která není určena pro tvoje uši, zvlášť když je to konverzace mezi mnou a mou osobou.“ Po této odpovědi se Artuš cítil ještě sklíčenější. Měl velkou chuť před Merlinovou necitelností utéct, Merlin ho však chytil za rameno.

„Myslíš, že mi rozumíš, ale není to pravda,“ řekl. Pak měkčím hlasem pokračoval: „Neradoval jsem se z tvého neštěstí. Radoval jsem se z tvých úniků. Netušíš, že tyhle nehody mohly dopadnout daleko hůř.“

„Chceš říct, že jsi mě zachránil před nebezpečím?“ zeptal se Artuš v úžasu. Merlin zavrtěl hlavou.

„Zachránil ses sám, nebo se to alespoň učíš. Na rozdíl od toho, co si vy smrtelníci myslíte, náhody neexistují. Existuje pouze příčina a následek, a pokud je příčina časově příliš vzdálená, následek nastane až poté, co jsi na ni už zapomněl. Můžeš si však být jist, že cokoli se ti přihodí, ať už dobré nebo špatné, je výsledkem nějakého činu, který se stal v minulosti.“ Protože byl mladý a protože svému učiteli důvěřoval, Artuš se novému nápadu nebránil. Chvílemi přemýšlel.

„Chceš říci, že nehody jsou jako ozvěna. Kdybych zakřičel včera a ozvěna se vrátila až dnes, možná bych už na výkřik zapomněl.“

„Přesně tak.“

„Jak se ale naučím předcházet těmto opožděným rakcím, když už jsem na ně zapomněl?“ zeptal se Artuš.

„Tím, že budeš bdělejší. Činy se k nám stále znovu z různých směrů vracejí. Děje se kolem nás tolik příčin a následků, že musíme být velmi bdělí, abychom jejich souvislost viděli. Ve vesmíru není nic náhoda. Tvé minulé činy se nevracejí, aby tě potrestaly, ale aby upoutaly tvou pozornost. Jsou jako nápověda, jako stopy.“

„Nápověda? K čemu?“

Merlin se usmál. „Kdybych ti to řekl, zkazím pointu. Satčí, když ti prozradím, že nejsi tím, čím si myslíš, že jsi. Žiješ v mnoha vrstvách reality. Jednu z nich můžeme nazvat duchem. Představ si, že se jako duch neznáš, ale že on zná tebe. Co je přirozenější, než že na tebe volá? Stopy, které padají z nebe, jsou vlastně zprávy, které ti duch posílá. A ty musíš být bdělý, abys je zachytil.“

„Vždyť jediné, co jsem udělal, bylo, že jsem si sekerou usekl kus boty a že na mě málem spadl strom. Byla to pouhá náhoda, že jsem stál pod tím stromem, abych se ukryl před bouřkou,“ protestoval Artuš.

„To říkáš ty. A stejně tak to říkají smrtelníci. Ale když se pozorně podíváš, uvidíš, že v každé náhodě je ukryta nějaká stopa. A je jen na tobě, aby sis ji uměl správně vyložit. Něco ti ale řeknu. Kdyby na tebe dneska ten strom spadl a poranil tě, netruchlil bych. Řekl bych si: ´Je těžké naslouchat svému duchu.´ Ale protože se ti víc a víc daří nebezpečí se vyhýbat, řeknu si místo toho: ´Učí se naslouchat.´“

Jak porozumět této lekci

Ze všech světů, které kouzelník obývá, jsou dva od sebe nevzdálenější, a to hmota a duch. Jde také o dva póly naší existence. Je přirozené pohybovat se od jednoho k druhému, od víry ke skepsi, dokud nebudou tyto protiklady sjednoceny. V současné době se vzdalujeme od materiálního pólu, přestože tento pól stále ještě dominuje našemu myšlení. Když hovoříme o příčině a následku, máme tím na mysli, že materiální věci jsou ve vzájemné interakci – Země obíhá kolem Slunce, škrtnutí sirkou zažehne plamen, blesk uhodí do stromu, a ten spadne. Není důležité, že lidé obývají tuto oblast příčiny a následku, neboť přírodní zákony fungují bez ohledu na nás.

           Kouzelník tento materialistický pohled nepřijímá. Podle Merlina má i sebeméně významný přírodní čin na člověka dopad. Podíval se totiž k opačnému pólu, do světa duchovního, kde se příčina a následek ve skutečnosti rodí. „Vy smrtelníci byste měli být daleko pyšnější,“ řekl Artušovi.

„Pyšnější? Vždyť  tak často říkáš, že na světě není pyšnějšího stvoření, než je člověk,“ odpověděl Artuš.

„A to si stále myslím, ale kdybyste byli ještě pyšnější, mohli byste vidět, jak jste ojedinělí. Vesmír se točí kolem vašich osudů a plní každý váš rozmar, a vy přitom chodíte a stěžujete si na to, jak jsou k vám Bůh a příroda lhostejní.“

„Jestliže Bůh není lhostejný, proč nám nedá najevo své úmysly?“

„Musíš pátrat, abys je našel. Možná je svět taková boží hra na schovávanou.“

„To by byla velmi krutá hra,“ řekl Artuš a kroutil přitom hlavou. „K takovému otci, který by mi odmítal ukázal svou tvář, bych moc náklonnosti necítil. To by ta jeho takzvaná láska za moc nestála.“

„Třeba to nebylo jeho rozhodnutí,“ namítl Merlin. „Jestliže se ti zdá, že tě Bůh opustil, možná jsi Ho sám poslal pryč.“

Merlin tu mluví o otázce perspektivy. Vnímáš-li jeho svět jako materiální, pak je jasné, že věříš, že se události dějí bez ohledu na lidskou existenci. Jestliže si však uvědomuješ, že hlavní silou je síla duchovní, pak zdánlivá lhostejnost přírody může být jen maskou a může obsahovat skrytou zprávu. Kouzelníci dokážou za tuto masku nahlédnout a v každé události nacházejí zprávu z duchovního světa. Pokud je však naše vnímání zastřeno, zprávy zůstávají ukryty.

Proto nazýval Merlin zprávy stopami. Abys mohl mít stopy, musíš mít hádanku. V tomto případě je hádankou, jak dokáže být svět najednou obojí, materiální a duchovní, nebo jak stejný čin může vypadat jako dílo lhostejného Boha anebo znamení Jeho milující přítomnosti.

„Nelibuji si v paradoxech jen z rozmaru“, řekl Merlin.

„Všechno je otázka perspektivy. Běží-li proti tobě člověk s otevřenou náručí, pokud je to nepřítel, považuješ to za útok, a v případě, že je to přítel, za objetí. Dítě bude kopat a křičet, když mu maminka drhne obličej, ale z její perspektivy je to láskyplné konání, chce přece, aby dítě bylo čisté.

Stejně tak i většina událostí, které nazýváš neštěstím nebo božím trestem, je ve skutečnosti zrozena ze soucitu, neboť Bůh vždy vybírá nejlaskavější způsob, jak napravit nerovnováhu v přírodě. Ten, kdo nerovnováhu vytvořil, jsi ty. Bůh ji pak musí znovu nastolit, aby tě ochránil od ještě horšího neštěstí.“

Ten, kdo hledá, se snaží zdánlivý paradox mezi boží lhostejností a boží láskou vyřešit. Dívá se pozorně na každou krizi, které se ostatní vyhýbají, protože ví, že z bolesti, neúspěchu či neštěstí se dá nejlépe pochopit hluboká pravda. Rozluštění této hádanky stojí za to věnovat celý život. „Když říkám, že stopy lze najít všude, neznamená to, že jsou viditelné nebo že hádanka je snadná,“ dodal Merlin.

 Zdroj: Kniha: Deepak Chopra   Kouzelníkova cesta